Fotografický projekt, časopis Fotograf č. 13
Text Radek Wohlmuth
Praha, 19. 5. 2009
Tak jako pokaždé jde i tentokrát jediná genderově vyvážená česká umělecká skupina – Matky a Otcové, s kůží na trh. Teď dokonce doslova. Název této skupiny, která je svým způsobem i druhem soukromé sebezáchovné instituce pro umělce s dětmi, je tak jednoznačný, že jednoznačnější už asi být nemůže. Nejen, že naznačuje pohlaví zúčastněných a jejich statut v rámci společnosti, ale odtajňuje i látku, které se Lenka Klodová, Lucie Nepasická, Martin Péč a Marek Rejent věnují.
Jejich přístup k životní realitě, který se stal zároveň uměleckým konceptem, představuje na výtvarné scéně anomálii, jakých se moc nenajde. O to originálnější jejich „monotematické“ akce a výstavy, při nichž se dávno setřel individuální rukopis, jsou. Přesto, nebo právě proto, že nic převratného nepřinášejí, mají ohlas. Na rozdíl od většiny ostatních totiž nabízejí smířlivý pocit porozumění a sebeironické vědomí sdílení osudu. Stačí jim k tomu relativně málo – trefně postihovat titěrný bordel a prudu drobných úkonů a prožitků všedního dne běžné rodiny. Tak se díky MaO už v galerii objevily třeba podprsenky na ňadra po dětech (velikost 80B), sada špinavého nádobí k umytí nebo píseček zatavený do fólie.
Zatím poslední projekt MaO navazuje na Family Art Crimes – výstavu připravenou v roce 2006 pro pražskou Art Wall Gallery. Tehdy na zeď letenských sadů umístili svérázná graffiti, která místo pseudonymů writerů do světa typickým stylem vysílala poselství vyjádřená slovy výprask, kaše nebo babička. Teď si MaO vzali na paškál další výrazný projev postmoderní subkulturní estetiky – tattoo. I v tomto případě jde samozřejmě o osobitou sarkastickou variantu toho, co je normální.
Místo komerčně multiplikovaných ornamentálně-kaligrafických kompozic MaO prozaicky ozdobili svá těla originálními realistickými motivy z arzenálu evergreenů „rodinného štěstí“. Jejich tragikomické propiskové „kérky“, které se jistě ne náhodou blíží spíš naivnímu projevu vězeňské tvorby, se ovšem i tak se samozřejmostí sobě vlastní zarytě snaží zachovávat obvyklé dekorativní parametry, minucióznost provedení a většinou také lehce erotizující strategii umístění. Dokonce i v rámci „oborové“ logiky mají své místo. Je to do důsledku domyšlený druhý díl všech šípem propíchnutých srdcí ideálně ještě „oštemplovaných“ jménem aktuální lásky. Zároveň se jedná o jemnou nápovědu. Důvod je jasný. Zamilovaný člověk většinou moc dlouho nepřemýšlí před tím, než na holou kůži pustí jehlu tatéra, a tak není divu, že si většinou až mnohem později uvědomí, jaký to byl doopravdy nářez.