výstava O čem mluvíme, když mluvíme o rodině
Dům umění Ústí nad Labem
28. 5.–1. 7. 2020
K účasti na výstavním projektu nazvaném „O čem mluvíme, když mluvíme o rodině“ byla skupina MaO přizvána kurátorkou Maro Harapetjan. V přístupu k danému tématu se projevily zkušenosti členů MaO získané při účasti v soutěžích na sochy pro veřejný prostor. Pokusili jsme se přenést projekt z galerie do venkovního prostoru města Ústí nad Labem k tématu přistoupili s mentorským přístupem lidí, kteří mnohé z rodinného života hodnotí ze zpětné perspektivy. Pozornost MaO se obrátila k typu soch s rodinnou tématikou, jaké byly umisťovány v českých městech od sedmdesátých až do konce osmdesátých let minulého století. Tyto sochy obvykle představují ideální, optimalizovanou podobu rodiny, nebo podobně neproblematické zobrazení matky a dítěte. Zdánlivě odpolitizované téma představovalo pro období reálného socialismu důležitou formu propagandy, která ze současného pohledu již trochu vyvanula. Matkám a Otcům nešlo v projektu o ideologii, ale o fakta, která sochařská stylizace překrývala a odsouvala do pozadí, ale která jsou dnes podobně jako před lety pro fungování rodiny důležitá. MaO se vyjadřují k faktu, že mnohá rodina má svého skrytého průvodce, potenciální nebezpečí, které může mít nejrůznější podobu. (Vliv okolí na rodinu po stránce environmentální i psychické, finanční situace, blízcí i vzdálenější příbuzní, bydlení, deficit v životním optimismu a mnohé další okolnosti.) Z celého spektra postav vstupujících na scénu v krizové situaci byla členy MaO vyextrahována postava právníka, sebejistého muže, schopného a připraveného řešit věci. Člověka stojícího v pozadí, avšak velmi blízko, podávajícího pomocnou ruku nebo připraveného vzít vše. Každá rodina někdy může potřebovat právníka a rovněž každé sousoší v libovolném městě může mít svoje právníky, v tom je projekt MaO univerzální a flexibilní. Do jisté míry tomu napomáhá stylizace soch pozdního socialistického realismu, která není navzdory definici již realistická, spíš silně neurčitá a nevyhraněná. Jedním z mála společných znaků těchto soch je jejich řemeslná a výtvarná nedotaženost. To se dobře ukázalo na vizualizacích, kdy výrazná schematizace a plytká beztvarost oněch přidaných panáků-právníků dobře souzněla s fotografiemi soch. Pro prezentaci v rámci výstavy„O čem mluvíme, když mluvíme o rodině“ v DUUL jsme vybrali sousoší Ivana Záleského umístěné nedaleko výstavní síně v dvoraně sídla Magistrátu města Ústí nad Labem. (Dříve budova krajského výboru Komunistické strany.) Vystaven byl model v měřítku 1:10 a současně byla vyřizována agenda umožňující vydat povolení k umístění soch právníků ve skutečné velikosti na uvedeném místě. Sochy byly umělci z MaO vytvořeny z materiálu imitujícího patinovaný bronzový odlitek a osazeny na místě zároveň s dnem konání komentované prohlídky. Výsledek ukázal, že upgradeovaná podoba sousoší obstojí kompozičně a hmotově a že naplňuje vizi MaO po stránce významu a uměleckého sdělení. Při ukončení projektu provedli MaO experimentální umístění soch právníků u dalších venkovních plastik na sídlišti Severní terasy a potvrdila se myšlenka univerzálního a flexibilního použití právníků. Ano, funguje to prakticky všude, myšlenka je silnější než měřítko a dlouze hledaná kompozice. Realizace původního záměru obsaženého ve vizualizacích ukázala, že lze vzít do hry plastiky z minulé doby a aktualizovat jejich obsah sochařskou intervencí. To vše se podařilo mimo jiné díky velkorysosti, se kterou byly tyto sochy rozmisťovány na území Ústí nad Labem, takové množství substrátu pro růst a vývoj našeho projektu bychom jinde stěží hledali.
Jako vzorový objekt jsme použili dílo Ivana Záleského na Lidickém náměstí v Ústí nad Labem.